Koně, ovce, traktory, seno, oves, brambory.

Otázky a odpovědi nejen k farmaření

pojednání o zemědělství z netradičního pohledu:

Jak ses v životě dostal k zemědělství?

K tomu došlo souhrou náhod, protože od dětství jsem žil téměř na venkově (v malém městě 30 km od Prahy) a babička s dědou měli u domku zvířata všeho druhu (králíky, slepice, krůty, kachny, kozu, prase). V sousedství byl bývalý statek a v něm jezdecký oddíl, kam jsem v necelých 11 letech začal chodit ke koním. Přivedl mně tam jeden známý mojí mamky, který tam byl ve vedení oddílu. Mně práce se zvířaty od dětství bavila a mít možnost dělat koně byl tehdy pro mně takový "vyšší level". V necelých 14 letech jsem se vlivem kamaráda dostal od parkurových k dostihovým koním, nejprve v Lysé n. L. ke koním pro steeplechase dostihy a později při studiích VŠ k trenérům ve Velké Chuchli. Nejvíce ze všeho mě odjakživa zajímají dostihy steeplechase a cross-country.

Co se týká přímo zemědělství, tak můžu v praxi úspěšně zvládat jen louky a výrobu sena, k tomu možná nějaké pícniny na orné půdě. Víc bych asi zatím nemohl úspěšně dělat, z časových důvodů i vzhledem k dalším okolnostem (náročnost, nestabilita zemědělství vlivem klimatu i politiky). Jsem zatím schopen být jen takový hobby "farmář".

Jaké máš vzdělání a jak ho dokážeš využít v praxi (zaměstnání, podnikání, volném čase)?

Na základní školu jsem chodil v Brandýse nad Labem, jelikož to byla jazykovka s výukou Němčiny, kvůli které jsem tam chodil. Na gymnáziu jsem pak pokračoval ve stejné budově v Brandýse n. L. a pak jsem se po maturitě dostal na VŠZ (dnes ČZÚ) v Praze - Suchdole, konkrétně na provozně ekonomickou fakultu. Do začátku studia na VŠ v 18 letech jsem neznal velkoměstský život a byl jsem spíš introvert, mimo jiné jsem ve snaze dobře začít na VŠ asi rok nechodil ani ke koním. Na fakultě jsme naštěstí měli pro mně zajímavé praktické výrobní předměty, jako např. zootechnika, rostlinná a živočišná výroba, krmení zvířat, traktory a mechanizace apod., které mně hodně bavily. Tím nechci říct, že ekonomika s dalšími předměty byla úplně ve stínu prvně jmenovaných, ale do této části studia jsem se občas nutil. Celkově na tu VŠZ v Praze - Suchdole ale vzpomínám rád. Školu jsem dokončil bez problémů a s velmi dobrými výsledky. K čemu mi opravdu toto vzdělání v životě bylo, je složité posoudit. S odstupem času ale musím uznat, že pro mně bylo dobré v rámci VŠ studia být na fakultě, která byla v té době více univerzální, jelikož celý život jsem nebyl schopen specializovat se výhradně na jedinou činnost.

Jaká jsi měl v životě zaměstnání?

Po dokončení studií jsem nejdřív měl 2 několikaměsíční pokusy v zemědělské prvovýrobě, na náhodu. V praktickém zemědělství jsem nakonec moc dlouho nepracoval, protože pokud jsem se o to těsně po škole pokusil, moje zaměření mně bohužel v obou případech automaticky směřovalo do kanceláří a účtáren, kam jsem nechtěl. Zootechniků a agronomů specialistů mívali tehdy dostatek, ale s odstupem času si říkám, že to tak asi mělo být.

Nakonec jsem to zkusil přes známé mých rodičů asi rok a půl přímo v mém oboru zemědělský ekonom, jako výzkumník cen vstupů do zemědělství. To byla dobrá zkušenost, nicméně brzy po „revoluci“ ke konci roku 1989, jsem se rozhodl pro změnu a osamostatnil se. Od začátku roku 1990 jsem pak následujících 20 let podnikal v různých oborech (autodoprava, obchodní společnost se známými z Británie, pak samostatně různé převážně obchodní činnosti). K tomu jsem věnoval většinu svého volného času koním a dostihům. Samostatná OSVČ náplň mě bavila v životě nejvíc, mimo jiné kvůli pocitu svobody a volnosti. Však bych podnikání na ŽL sám nikdy neukončil, kdybych se kdysi nedostal nezaviněně do problémů, které mi kvůli konkurenční doložce zabránily pokračovat. Posledních 15 let od konce podnikání v roce 2009 jsem se opět spíš náhodně vrátil k zemědělství, převážně v podobě teorie a úřadování. Získal jsem tím ale mimo jiné i některé nové vědomosti, které se můžou hodit. Víc bych to ale nechtěl v současné době rozebírat a co bude dál, se uvidí.

Před časem jsem si udělal dlouhodobý a docela náročný kurz v úplně jiné sféře, konkrétně v oboru doprava na železnici. Původně to byl jen takový pokus k odreagování se, který ale nakonec vyšel a dokončil jsem to, takže jsem schopen ježdění na železnici. Mám to ale především pro zábavu a občasné odreagování se, než za účelem nějakého podstatného výdělku. Na plný úvazek bych to dělal v ČR jen v případě nutných okolností, protože pak už by končil ten pro mně důležitý pocit chtěné zábavy. Full time úvazek v tomto bych akceptoval asi jen v Německu, ale tam i s méně prestižní náplní než tady (třeba i na posunu v přístavu nebo v příměstské dopravě). Tak nějak asi můžu říct, že jsem člověk téměř "devatera řemesel", navíc občas snad dobrý jednatel nebo někdy i krizový manažer na krátkodobé akce.

Jaký vztah máš k moderním technologiím a IT technice?

Moderní technologie jsou dobré, pokud jde třeba o vylepšení dopravního prostředku nebo komfortu v práci i domácnosti. Ale třeba k IT technice v podobě počítačů mám vztah jen jako k prostředku usnadnění nutné rutinní administrativní práce. Můj koníček to nikdy úplně nebyl, s výjimkou dočasného nadšení během několika týdnů po koupi nového počítače. Ve škole (v 80. letech, s výjimkou nějaké spíš teorie na VŠ) mně to téměř minulo, takže do roku 1989 jsem se s tím setkal jen okrajově, a to převážně doma v podobě domácího jednoduchého počítače Atari 130 XE (mám ho v krabici dodnes). Od začátku mojí kariéry "na volné noze" (1990) až do mých 36 let věku v roce 2000 jsem žádný počítač nepotřeboval a tak jsem to neřešil. Potom jsem si v roce 2001 k podnikání koupil svoje první plnohodnotné PC s Windows a vše se pak postupně naučil výhradně jako samouk z příruček. Zvládl jsem to asi tak na lepší průměr. Ve volném čase i doma se snažím používání výpočetní techniky nepřehánět, jelikož ji používám ve velké míře v zaměstnání. Hlavní problémy současné IT techniky vidím v tom, že je bohužel občas nespolehlivá. Počítače, mobily, tablety, systémy v autech apod. jsou sice téměř všude, ale občas je to v jistém směru i kontraproduktivní. Negativem jsou časté aktualizace, které občas až nelogicky vedou k nestabilitě systémů, velmi nepříjemné je rychlé morální zastarávání hardwaru, nutící nás k nekonečným investicím.

Byl jsi někdy pracovně v zahraničí a kde bys chtěl pracovat dnes?

Ano, v první půlce 90. let jsem byl v součtu více než rok a půl v Irsku, pracoval jsem tam u dostihových koní a později nějaký čas i jako řidič rozvozu zemědělských potřeb a jakýsi "obchoďák" v tomto oboru. Většinu času tam byla se mnou kamarádka z Německa, kterou jsem znal od prázdnin roku 1978, prožitých z půlky v blízkosti Berlína. V současnosti, kdybych si mohl vybrat, tak bych chtěl být opět raději v Německu, kam jsem často jezdil od dětství do tehdejší NDR. Od mládí se tam dodnes často vracím, důvodů jsem k tomu měl hodně. Nebýt různých rodinných okolností, tak jsem tady v ČR už od roku 1993 dodnes pravděpodobně nežil. Osud tomu ale chtěl jinak, takže jsem tady, dovedu si ale představit svůj život v Německu a práci tam třeba u železnice. Přiznám, že od mých školních let (výuka Němčiny od 3. třídy, cestování do NDR od 10 let věku) se mi v Německu pohybuje velmi dobře a dodnes mně to tam láká.

Uvažoval jsi někdy o práci u dostihových koní jinak než to dělat jen jako zábavu?

Abych řekl pravdu, tak jsem o tomto nikdy neuvažoval, protože v dostihovém sportu v České republice je odjakživa nedostatek financí. Do budoucna to může být s dostihy v ČR složité, protože v Evropě v některých zemích dochází k omezování dostihového provozu s výjimkou těch zemí, kde má velkou tradici a význam. Bohužel jsou i země EU, jako například Rakousko nebo Řecko, kde dostihový sport už skončil úplně. V České republice to naštěstí zatím ještě nehrozí, mimo jiné i díky staronovému prezidentovi Jockey clubu panu Dr. Charvátovi. Místní patrioti české dostihy rádi a pochopitelně přeceňují, což je vidět i na Velké pardubické, jejíž pořadatelé se ve skutečnosti již velmi dlouho marně snaží nalákat kvalitní zahraniční konkurenci. *

K otázce trénování bych ještě doplnil zajímavou skutečnost, a to že v posledních letech v ČR nemají ani někteří opravdu renomovaní trenéři (např. Wroblewski nebo Olehla - oba trenéři mimo jiné vítězů Velké pardubické), už několik let odpovídající klientelu z řad majitelů koní v ČR. Český dostihový provoz je totiž specifický a k tomu má ve srovnání třeba s Irskem, Francií, Británií, jen velmi malý potenciál. Kromě několika výjimek je zdejší dostihové dění převážně závislé na nadšencích, kteří to mnohdy dělají ve svém volnu nebo s nízkými výdělky. Rovněž peníze, o které se tady běhá v dostizích, velmi zaostávají za západní Evropou. Příkladem je i nejvíce dotovaný dostih, Velká pardubická s celkově 5 mil. Kč, což je cca 200 tis. Euro. Jenže to je jediný štědře dotovaný dostih v Čechách, jinak se tu běhá o podprůměrné peníze. To například v Británii, Francii, Irsku a třeba taky v Itálii, se běhají překážkové dostihy o mnohem větší prémie za výhry (Velká národní v Anglii o 1,1 mil. GBP, Velká cena Paříže na 6 km o 900 tis. Euro, Irská národní na 5,8 km o 500 tis. Euro, Gran Premio v Meranu na 5 km o 250 tis. euro). Pak je tam plno dostihů, ve kterých se běhá o peníze podobné jako jsou ve Velké pardubické, ale ty dostihy jsou kratší (4 - 5 km a často i skokově snadnější). Pro zahraniční majitele tedy není co řešit a já se nedivím jejich nezájmu o Velkou pardubickou. Já o ni z těchto a ještě dalších důvodů neměl vlastně zájem taky nikdy, přestože bych k tomu asi mohl mít regionální vztah patriota. Nějaký zápal pro zviditelnění se v Pardubicích u mně ale nehledejte, v tomto nejsem ta ideální osoba.

V podstatě moji roli u koní vidím už jen v pomoci s činnostmi v rámci přípravy koní rodinných a blízkých známých zejména ke startům jinde, než primárně v ČR. Základnu se ale vyplatí mít zde, jelikož náklady na ustájení, krmení a další věci okolo koní jsou tu nižší než v zahraničí. Pokud by mně něco ještě lákalo, tak bych případně zkusil poskytnout podporu a zázemí někomu ze zahraničí, kdo by měl narozdíl ode mně zájem v českých dostizích startovat. Profesionálem jsem v tomto oboru ale neuvažoval být nikdy, protože jsem to vždy chtěl provozovat jen jako zábavu, pro radost a odreagování se od všedního života. U dostihů v ČR pozoruji, jak postupně ubývá regionálních menších závodišť i počty dostihů, rovněž opravdu schopných překážkových žokejů je v poslední době málo. Když se podíváte na rovinové dostihy například ve Velké Chuchli, tak je tam v porovnání s minulostí jen něco přes polovinu dostihových dnů. Zajímavé je, že více než 50 % startujících koní v rovinových dostizích má v sedle ženy a v překážkových dostizích se v posledních letech objevují ženy také čím dál více. Uznávám, že jde převážně o schopné a perspektivní jezdkyně. Buďme za to jen rádi, protože většina žen to zvládá opravdu velmi dobře a jen díky nim vše zatím může pokračovat na dobré úrovni. V dostihově vyspělém zahraničí se také i v překážkových dostizích pohybují velmi úspěšné ženy, v Irsku Rachael Blackmore, mimo jiné vítězka Velké národní i Zlatého poháru v Cheltenhamu a dalších 700 dostihů. V Británii je vynikající Gina Andrews, vítězka cca 350 dostihů a tradiční účastnice největších steeplechase světa. Její výsledky jsou obdivuhodné, protože to dělá jako hobby a ne jako profesionál. Zkrátka nebýt žen, které mají celkově k přírodě a zvířatům blíže, byl by dostihový provoz v čím dál větších problémech. Je to dáno i tím, že muži v současnosti obecně nemají zájem aktivně provozovat tento sport, ať už z důvodu jiných životních lákadel dnešní doby, ale také kvůli tomu, že populace je čím dál vyšší a tak při výšce 180 cm a více nelze udržet váhu vhodnou pro dostihy.

Co se týká mých cílů, dostihovému dění v ČR přihlížím už nějaký čas zpovzdálí a nejsem v tomto úplný patriot, protože více než české dostihy od roku 1990 uznávám především ty irské, britské a francouzské. Pravda je ta, že moje česká kariéra u koní skončila z podstatné části už v roce 1989. Pak jsem sice po návratu z Irska měl od roku 1996 do 2006 jako majitel i dostihovou stáj, ale na toto období vzpomínám trochu s rozpaky. Nechtěl bych to už zpětně rozebírat, protože to tehdy nebylo ideální rozhodnutí a podle toho to vypadalo. Následovala pak 15-letá pauza od dostihů (s výjimkou občasného sledování), až do roku 2021. Současné období a moji roli u koní si z tohoto důvodu zatím chci nechat spíš pro sebe a užší okruh lidí okolo mně.

Z dostihů pro nás dostupných mně více než Pardubice zajímají spíš dostihy ve Wroclavi, Meranu a cross-country Crystal Cup série. Zpravidla se tam taky běhá o dobré peníze a je možné se podívat do zajímavých míst. Nechtěl bych to už dělat jinak, než jen jako hobby, tedy bez zbytečných tlaků. Pokud mám možnost ovlivnit trénink, tak rozhodně odmítám honit dostihové koně nadoraz s cílem získávat slávu za každou cenu. Jsem jednoznačně pro všestrannější systém tréninků, aby to koně i lidi okolo nich především bavilo. To ale neznamená trénovat málo, protože příprava musí být kvalitní a do krosů je nutná navíc všestranná skoková příprava. Například v  dostizích cross country Crystal Cupu nebývá velký výkonnostní rozdíl mezi koňmi  a často se bojuje o umístění v těsných rozestupech až do cíle. Když se pak něco občas povede v takovém dostihu, bývá to ideální třešnička na dortu. 

* Reálný a nezaujatý pohled na dostihový sport v Čechách popisuje výstižně jeden velmi zkušený trenér zde.

Kterou značku traktoru bys doporučil a proč?

Pravda je ta, že jsem v životě jezdil jen se Zetory. V mládí u koní se starými Zetory 25 a 50 Super, pak se Zetorem 7011 a na školním statku VŠ s Crystalem 8011. Myslím si, že pokrok dnešní doby se Zetoru v tom zásadním úspěšně daří, protože třeba nový Crystal 170 HD i Forterra 150 HD a 140 HSX jsou velmi kvalitní, odolné a cenově dostupné stroje, s velmi dobrým poměrem „výkon/cena“. Důležitá je dostupnost náhradních dílů, servisu i příslušenství. V současnosti vidím z hlediska kombinace dobré ceny za solidní výkon velmi pozitivně nový Zetor Crystal 170 HD. Velké plus je navíc to, že Zetor Crystal 170 má výborný německý motor Deutz a rovněž už lze do něho implementovat prvky tzv. precizního zemědělství. Pro běžné použití stačí zemědělská navigace s daty o pozemcích a jejich stavu. Důležitá u traktoru je zejména spolehlivost, odolnost, nízké náklady a snadnost ovládání, což Zetor splňuje.

Nejsem žádný úspěšný boháč, takže například Crystal 170 HD je z mého pohledu stroj na hranici možností. Navíc tuto investici v mém případě lze realizovat jen za prostředky, získané na doplatku výměnou části kvalitní orné půdy na více místech za stejnou výměru luk, ale vcelku. Pokud si někdo myslí, že se traktor dá v dnešní době pořídit za dotace, tak se mýlí. Zejména v ČR tomu tak není, o čemž je i článek na odkazu zde. Ono to není jen o traktoru, ale také o nákladných strojích k němu, to mimo jiné vysvětluje článek na odkazu zde. Ze zemědělství jsem schopen zvládat asi jen činnost související převážně s loukami a výrobou pícnin, tedy sekání, sušení a balíkování sena a senáží převážně na prodej. Ještě bych zvládal pícniny na orné půdě, víc komodit ale ve větším objemu hlavně z časových důvodů asi ne.

Co řekneš závěrem, máš konkrétní plány do budoucna?

Závěr vyplývá ze všeho takový, že jsem možná v mládí měl šance i naděje na něco víc, než že jsem se ve skutečnosti minul povoláním a tím jsem se dopracoval k mému "devateru řemesel", díky nimž nějak rozmanitě přežívám. Musím mít svůj způsob pohybu v tom všem, což je kombinace více činností a zájmů. Na druhé straně téměř nevyužívám komfortní městský život a po mnoho let strávených v Praze mně moc neoslovilo to, co lidé ve větších městech nejvíc hledají, např. kulturu, koncerty, divadla, historické památky, lepší restaurace. Na lákadla městského života v Praze nějak nemám čas, protože ve svém volnu v Čechách raději vyrážím za většinou mých aktivit mimo větší města. 

Pokud nemusím, tak v životě raději nemám dlouhodobé detailní plány, protože to často přináší tlak a je to pak kontraproduktivní. Důležité je hlavně zdraví a vše další už pak vždy nějak půjde. Pro mně je základem pestrý život všestranného člověka a občas nechat věcem volný průběh. Věnovat se jediné činnosti není pro mě úplně ideální, a tak mám raději život otevřený více možnostem. V mém "devateru řemesel" vidím určitou možnost odreagování se a také do jisté míry nezávislosti. Potřebuji mít věci nastavené po svém, abych měl pocit, že nejsem ničeho a nikoho otrokem. Důležité pro mně je, abych se většinou věcí uměl bavit a zároveň u toho neprodělal. 

Můj vztah k Německu

V NDR jsem byl poprvé s mojí mamkou v letech 1975, 76 a 77, vždy na dovolené cca 10 dní u Baltu, konkrétně ve Warnemünde a hotelu Strandhotel přímo u pláže. Vzápětí po těchto dovolených (1975-77) přišlo léto roku 1978, kdy jsem byl nedaleko Berlína u Berlínských jezer na sportovně-vojenském táboře pro děti příslušníků armád tehdejší Varšavské smlouvy (NDR, PLR, MLR), na který velice rád vzpomínám dodnes. Zásadní z té doby byla totiž kámoška z tehdejší NDR, s kterou jsem se tam poznal. Už tehdy mi konverzace v německém jazyce nedělala žádné problémy, měl jsem totiž za sebou 6 let solidní výuky němčiny na ZŠ v Brandýse nad Labem. Přiznám se, že od roku 1978 jsem měl v hlavě často myšlenky na "emigraci" do NDR, a to hlavně z důvodu abych se mohl s kámoškou častěji vidět, ale rovněž mi v NDR převážně vše vyhovovalo. Později jsme spolu byli kromě mnoha setkání v tehdejší NDR (včetně delší dovolené v roce 1987 opět v Rostocku a Warnemünde) i dlouhodobě pracovně v Irsku, v letech 1993-94. Mělo to pak další pokračování. Jak je vidět, tak od mých dětských let byla NDR skoro mým osudem a líbilo se mi tam. Politiku tehdejší ani dnešní do toho nikdy netahám a neřeším ji, protože to by mi jen otravovalo život a odvádělo by mně to od pro mě mnohem důležitějších věcí.

Moje opakované návraty k Baltu (Rostock, Warnemünde, Stralsund, Wismar, Sassnitz...), delší i kratší pobyty a výlety do Berlína, Lipska, Drážďan, Karl-Marx Stadtu (Chemnitz), Pirny a mnoha dalších měst, má pro mne neopakovatelné kouzlo dodnes. Nemám problém přiznat, že jsem takový celoživotní cestovatel do dnes už dávno bývalé NDR a tak rád a nostalgicky navštěvuji tamní místa častěji, než mnohá v ČR. Dodnes si umím sám sebe představit, jak žiju v Německu a jezdím tam třeba na železnici (klidně i jako topič na historické železnici, např. Molli Bahn). Nejraději bych tam byl u Baltu a pracoval tam buď na železnici nebo třeba i jako řidič, případně v přístavu či na trajektu. Kromě Rostocku a okolí se mi líbí v Lübecku, Stralsundu, Wismaru, Sassnitz, Kühlungsbornu a v Hamburku.

Moje od dětství nejoblíbenější místo u Baltu (Warnemünde)

Lübeck, jedno z hezkých měst, kam bych občas od všeho nejraději zmizel

Nejsem náročný, stačí mi i občerstvení u stánku s rybími produkty.

V restauraci "Frau Möller" v Hamburku.

Mým snem je mít jachtu a volně si plout po širém moři.

Došel jsem k závěru, že pokud bych měl možnost žít svůj život znovu, tak by mně lákalo moře, jachty, žít střídavě v Německu a v zimě v jižních zemích. Prostě změna, bez trvalého života v ČR, jakobych sem patřil jen administrativně ale nikoli vnitřním pocitem.